Manu Chao: pouliční muzikant, černý pasažér a zloděj chytlavých melodií.
Pocátky: Mano Negra

Manu Chao (vlastním jménem Oscar Tramor) se narodil 21. června 1961 v Paříži, oba jeho rodiče ale pocházeli ze severního Španělska. Otec - respektovaný spisovatel - byl z Galicie a matka z Baskicka. Inklinaci k latinskoamerické hudbě získal Manu už v ranném mládí: "Kdyby se tehdy doma válel míč, asi bych se stal fotbalistou. Ale místo toho jsme měli doma kytaru a naším bytem neustále procházeli emigranti z tehdejších jihoamerických diktatur: intelektuálové, zpěváci, malíři, bohémové."

S rockovými kapelami hrál už jako teenager. V druhé polovině 80. let založil se svým bratrancem skupinu Mano Negra (Černá ruka), kterou pojmenovali podle militantní anarchistické skupiny z Jižního Španělska. Mezi francouzskými rockery tehdy letěl anglický post-punk, který hráli Clash. Silný vliv získávaly také styly, které do Francie přinesli přistěhovalci z bývalých francouzských kolonií: Alžířan Khaled sice vydal své první album až roku 1992, ale Mano Negra spojili severoafrický rai s punkrockem o tři roky dříve na albu Puta's Fever.

Přestupní stanice: Colombia, Bogotá
Chaova skupina Mano Negra rychle pronikla mezi špičku francouzské "alternativy" a získala kontrakt u značky Virgin. Počátkem 90. let rozšířila repertoár o anglicky zpívané písničky, ale plán dobýt Spojené státy tehdy nevyšel. Mano Negra zastávali - podobně jako The Clash - radikální levicové postoje. Fungovali jako kolektiv bez manažera, což zřejmě nebyla ta nejúčinnější páka na anglosaský zábavní průmysl - a tak zkusili štěstí v Latinské Americe. Roku 1992 se vydali na turné nazvané Cargo Tour - jehož se vedle kapely účastnilo také divadlo a cirkus. Společně objeli celou Jižní Ameriku podél atlantického i pacifického pobřeží, pluli od přístavu k přístavu nákladní lodí, která jim sloužila také jako pódium. Turné mělo kontroverzní podtext: umělci navazovali kontakty s radikálními politickými skupinami, z nichž většina byla v konfliktu s místními vládami. Další rok se Mano Negra do Jižní Ameriky vrátili. Tentokrát cestovali vlakem. Z karibského pobřeží Kolumbie se vydali přes vnitrozemí až do hlavního města Bogoty - a přitom uspořádali sérii "free" koncertů na železničních nádražích. Latinskoamerickou zkušenost zachycuje album Casa Babylon, jímž skupina roku 1994 uzavřela svojí dráhu.
Příští stanice: Esperanza
Roku 1995 se Chao přestěhoval do Madridu, kde založil novou skupinu Radio Bemba Sound System, v níž hráli jak dřívější kolegové z Mano Negra, tak i noví hudebníci. Následující léta strávil opět v Latinské Americe. Tentokrát cestoval jen s kytarou a čtyřstopým, magnetofonem, kamarádil se s místními pouličními muzikanty a procestoval mimo jiné i brazilský severovýchod, pověstný jako tavící kotlík černošské hudby, rocku a rapu. Výsledek Chaovy bohémské mise zachycuje album Clandestino - což je slovo srozumitelné jak ve francouzštině, tak ve španělštině a portugalštině. Slovníkový překlad přídavného jména clandestino zní spiklenecký, ale ve slangu může označovat také černého pasažéra nebo ilegálního přistěhovalce.
Clandestino obsahuje mj. i novou verzi skladby "King of Bongo" kterou Chao hrával už s Mano Negra - a která pronikla do soundtracku filmu The Next Big Thing s Madonnou. Dnes Manu Chao tvrdí, že většina skladeb z jeho jihoamerického "hudebního deníku" původně nebyla myšlena k veřejnému vydání. Nějakou dobu se skutečně zdálo, že se jedná o neškodný žertík pro kultovní fanoušky. Málokdo tušil, že tento chytlavý mix zvuků, hudebních fragmentů a melodií prolomí bariéry do pop-kultury, kterou dnes ovládají spíš vojensky naplánované marketingové strategie nežli alternativní cesty.

Zhruba rok po svém vydání se album chytilo i v USA - a to bez masivních reklamních kampaní, jen na základě rozhlasového vysílání. V USA je Chao považován za průkopníka "latinské alternativy" a jeho debut Clandestino má pověst zázračného dítěte: ve Francii se prodal milion kusů a další milion ve světě.

Ještě radikálnějším příkladem Chaovy kosmopolitní tvorby je jeho druhé album Proxima Estacion: Esperanza. Název (Příští stanice: Naděje) je zjevně inspirovaný ampliony uvnitř madridského metra.

V lednu 2002 byl Mano Chao nominován v cenách BBC Radio 3 World Music Awards v celkem třech kategoriích (Evropa, Na pomezí žánrů, Inovátor), přičemž cenu získal v třetí z nich. Na slavnostní koncert se nedostavil, protože zrovna pracoval na svém novém albu. O rok dříve odmítl pozvání na festival WOMAD - a jeho zatím poslední koncert na anglické půdě se tedy odehrál roku 1998, když vystupoval jako pouliční muzikant na stanicích Centrální linky londýnského metra.

Do Prahy přijíždí se svojí obnovenou skupinou Radio Bemba Sound System v rámci turné, během kterého objede celou východní Evropu - od Istanbulu až po Rigu a Petrohrad.

Kdo je Manu Chao?

I když svojí profesí patří mezi písničkáře, pracuje jako DJ: půjčuje si z reggae, rapu i latinskoamerických stylů, a své koláže ještě okoření zvoněním mobilních telefonů a dalšími zvuky moderního velkoměsta. Výsledkem je rafinovaný koktejl, velmi atraktivní pro rozhlasové vysíláni - pořadu může dodat podobnou jiskru, jako studiový jingle. Ve zpěvu se střídá španělština, francouzština, angličtina a někdy i arabština, a posluchač znejistí a zaostří svoji pozornost. Je to reklama? Anebo nové album Manu Chaa?

Literární kritika považovala dlouhou dobu komiksové sešity za brak, a podobně se dívají konzervativní rockeři na Manu Chaa: mixovat hudební styly bez jakýchkoli skrupulí, to je přece proti dobrému vkusu! Ale teoretici pop-kultury a nových médií jej považují za proroka: jeho všežravý eklekticismus, polomluvený zpěv, babylonská směsice jazyků, absence jednotícího "soundu" - to všechno jsou obrazy změn, jimiž náš život prošel v posledních letech.
zpět pokračovat (interview s Manu Chao)